Zavržený 2.Kapitola

28. september 2011 at 16:14 | Bárš
Zavržený 2.Kapitola


S mámou bydlíme na kraji Coldwateru ve staré usedlosti z osmnáctého století. Je to jediný dům na Hawthorne Lane a nejbližší sousedi jsou od nás na kilometr daleko. Občas přemýšlím, proč původní stavitel ze všech volných parcel okolo postavil dům zrovna na té, kde se jakýmsi záhadným způsobem slézá mlha snad z celého pobřeží Maine.

Dům bývá zahalen do zádumčivého závoje mlhy, jako by se kolem něj toulaly zbloudilé duše.

Odpoledne jsem strávila na barové stoličce v kuchyni ve společnosti úkolu z algebry a naší hospodyně Dorothey. Máma pracuje pro aukční síň Hugo Renaldi, pořádá dražby nemovitostí a starožitností po celém východním pobřeží. Tento týden odjela do Charlestonu v Jižní Karolíně. Musí hodně cestovat, takže platí Dorothee za vaření a úklid, ale klidně se vsadím, že má Dorothea za úkol dohlížet i na mě.

"Jak bylo ve škole?" ptala se s lehkým německým přízvukem. Stála u dřezu a drátěnkou škrábala z kastrolu připálené lasagne.

"Rozesadili nás na biologii."

"A to je dobře, nebo špatně?"

"Předtím jsem seděla s Vee."

"Hm." Zápěstí sebou trhlo, jak se do hrnce pustila ještě zuřivěji. "Takže špatně."

Souhlasně jsem vzdychla.

"Pověz mi o nové sousedce. Jaká je?"

"Vysoký, snědý a otravný." A neskutečně uzavřený. Patchovy oči připomínaly černé hvězdy. Bral všechno a nedával nic. Ne že bych o něm chtěla vědět víc. Nelíbil se mi zvnějšku a pochybovala jsem, že by se mi zamlouvalo, co se skrývá uvnitř.

Tedy, to není úplně přesné. Zvnějšku se mi líbil hodně.

Dlouhé, silné paže, široká, uvolněná ramena a úsměv zpola hravý, zpola svůdný. Vlastní myšlenky mě zneklidnily, bude lépe, když se je pokusím ignorovat.

V devět hodin Dorothea skončila s prací a při odchodu zamkla dům. Šla jsem se s ní rozloučit a cestou zpátky jsem rozsvítila lampy na verandě. Rozehnaly mlhu a Dorothea na mě zatroubila klaksonem. Zůstala jsem sama.

Probírala jsem se pocity, které si se mnou pohrávaly. Nebyla jsem hladová, unavená ani osamělá. Ale úloha do biologie mě přece jen znervózňovala. Řekla jsem Patchovi, že mu nezavolám a před šesti hodinami jsem to myslela vážně. Teď se mi to rozleželo v hlavě a opravdu nechci propadnout. Biologie je můj nejhorší předmět. Známky se potácely na hranici mezi A a B a já měla dojem, že je to nepřekonatelná překážka ležící v cestě budoucímu vzdělání.

Šla jsem do kuchyně k telefonu a zkontrolovala, co zbylo ze sedmi číslic v mé dlani. Tajně jsem doufala, že to Patch nezvedne. Pokud by byl nedostupný nebo nechtěl spolupracovat, mohla bych to proti němu použít jako důkaz a přesvědčit trenéra, aby nás rozesadil. Dobrý plán. Tetelila jsem se nadějí, když jsem vytáčela číslo.

Patch odpověděl na třetí zazvonění. "Co je?"

Nasadila jsem neutrální tón. "Volám kvůli tomu úkolu. Můžeme se někde setkat? Vím, že jsi říkal, že máš práci, ale…"

"Noro." Patch mé jméno vyslovil jako pointu vtipu. "Myslel jsem, že nezavoláš. Ani za nic."

Proklínám se, že jsem svá slova nedodržela. Proklínám Patche, protože se v tom pitvá. Proklínám trenéra a jeho šílené úkoly. Otevřela jsem pusu a doufala, že vypotím aspoň něco chytrého. "A? Můžeme se teda setkat?"

"Bojím se, že nemůžu."

"Nemůžeš, nebo nechceš?"

"Zrovna hraju kulečník." Hlasem mu prosáklo veselí. "Je to důležitá hra."

Podle rámusu v pozadí jsem věřila, že o kulečníku nelže. Jestli je však hra důležitější než můj domácí úkol, to je otázka názoru.

"Kde jsi?" zeptala jsem se.

"V Boově herně. Na taková místa určitě nechodíš."

"Můžeme se bavit aspoň po telefonu? Mám tady připravený seznam otázek…"

Zavěsil.

Nevěřícně jsem hleděla na telefon. Pak jsem vyškubla z bloku čistý arch papíru a na první řádek načmárala Kretén. Pokračovala jsem na druhém řádku. Kouří doutníky. Chcípne na rakovinu plic. Doufám, že brzo. Ale tělo má perfektní.

Poslední poznatek jsem vzápětí zuřivě přeškrtala, až byl nečitelný.

Hodiny na mikrovlnce blikaly 21:05.

Naskýtaly se dvě možnosti. Buď si rozhovor s Patchem vymyslím, nebo půjdu do Boovy herny. První řešení je jistě svůdné, pokud bych dokázala zapomenout na trenérovu výhrůžku, že si všechny odpovědi ověří. Nevěděla jsem toho o Patchovi dost, abych si věrohodně vycucala z prstu celý rozhovor. A druhá možnost? Ta svůdná nebyla ani vzdáleně.

Oddalovala jsem rozhodnutí, dokud jsem nezavolala mámě. Je to součást naší dohody. Ona pracuje a cestuje a já se chovám jako zodpovědná dcera, které se dá věřit a nevyžaduje neustálý dozor. Mám svou svobodu ráda a nechci provést něco, kvůli čemu by máma musela vzít hůře placenou práci někde v okolí a na každém kroku mě hlídat.

Na čtvrté zazvonění se ozvala hlasová schránka.

"To jsem já. Jenom se hlásím. Dodělala jsem úkol do bioly a půjdu spát. Zavolej mi zítra během oběda, jestli chceš. Mám tě ráda."

Zavěsila jsem a v šuplíku našla čtvrťák.

"Jdeme na to," oznámila jsem profilu George Washingtona. "Když padne orel, zůstanu." Cvrnkla jsem minci do vzduchu, v pádu ji lapila, připlácla na hřbet ruky a nervózně se podívala na výsledek. Srdce mi divoce tlouklo a já si nebyla tak úplně jistá proč.

"Je rozhodnuto," pomyslela jsem si.

Odhodlaná mít to za sebou co nejrychleji jsem popadla mapu, klíčky od auta a vycouvala svým Fiatem Spider na příjezdovou cestu.

V roce 1979 to asi bylo bezva auto, jenže mě čokoládově hnědá barva, rzí prožraný zadní nárazník a bílá sedadla potažená popraskanou koženkou moc nevzrušovala.

Boova herna se ukázala být dál, než se mi líbilo, jízda podél pobřeží zabrala třicet minut. S mapou opřenou o volant jsem zaparkovala fiat na obřím parkovišti před velikou škvárobetonovou budovou osvětlenou blikajícím nápisem Boova herna, Mad Black Paintball a Ozzův kulečník. Na zdech se svíjely graffiti a asfalt zdobily nedopalky cigaret. Návštěvníky herny jsem si představovala jako budoucí členy prestižní Ivy League a jiné vzorné občany města. Snažila jsem se zůstat hrdá a netečná, ale stejně se mi dělalo špatně od žaludku. Dvakrát jsem zkontrolovala, zda je auto pořádně zamčené, a zamířila dovnitř.

Postavila jsem se do fronty a čekala, až mě vpustí za natažený provaz. Když skupinka přede mnou platila, vmáčkla jsem se dopředu a hodlala proklouznout do labyrintu ječících sirén a blikajících světel.

"Slečna si myslí, že může zadarmo?" zahulákal kouřem zhrublý hlas.

Trhla jsem sebou a zamrkala na hustě potetovaného vyhazovače.

"Nepřišla jsem hrát. Jenom někoho hledám."

Zavrčel. "Pokud chceš dovnitř, zaplatíš." Položil dlaň na pult, kde vystavená cenovka hlásila, že dlužím patnáct dolarů. V hotovosti.

Hotovost jsem neměla. I kdybych měla, neutratím ji za několikaminutový náhled do Patchova ničemného života. Krev se mi vařila, dostala jsem vztek nejen na zatracený zasedací pořádek, ale i na to, že mě dovedl až sem. Akorát musím najít Patche, promluvit si můžeme i venku. Neabsolvovala jsem celou cestu sem jen proto, abych teď odtáhla s prázdnýma rukama.

"Pokud se nevrátím do dvou minut, tak vám těch patnáct dolarů zaplatím," slíbila jsem. Dřív, než jsem mohla vymyslet lepší plán nebo se aspoň trochu uklidnit, udělala jsem něco na své poměry absolutně šíleného. Prosmýkla jsem se pod lanem, ale to nestačilo. Proletěla jsem hernou, oči na šťopkách, a pátrala po Patchovi. Nevěřím, že jsem to doopravdy udělala, ale byla jsem jako sněhová koule a nabírala na rychlosti a hybné síle. Najít Patche a vypadnout. Vyhazovač dusal za mnou a řval: "Hej!"

V přízemí Patch nebyl a já se pustila ze schodů dolů, podle směrovek k Ozzovu kulečníku. Pod schodištěm pár tlumených žárovek osvětlovalo pokerové stolky a v nálevně stála řada kulečníkových stolů. Patch se skláněl nad tím, který byl ode mě nejdál, a pekelně se soustředil na šťouch.

"Patchi!" zaječela jsem. Zrovna v tu chvíli Patch ťukl tágem do koule a ostatní se rozletěly po hrací ploše. Trhnul hlavou. Zíral na mě a v očích se mu mísilo překvapení se zvědavostí.

Vyhazovač seběhl dolů a hrubě mi stiskl rameno. "Nahoru. Hned."

Patchova ústa vykouzlila další ze svých sotva znatelných úsměvů. Těžko říct, jestli byl tenhle míněn uštěpačně nebo přátelsky.

"Je tu se mnou."

Hromotluka to znejistělo, sevření lehce povolilo. Než se stačil rozmyslet, setřásla jsem ho a prokličkovala mezi stoly k Patchovi. Nejdřív dlouhými kroky, ale čím víc jsem se k němu blížila, tím víc mě odvaha opouštěla.

Náhle jsem si uvědomila, že je jiný než ve škole. Nedokážu to úplně postihnout, ale jako by kolem něj jiskřila elektřina.

Byl nenávistnější?

Byl sebevědomější.

A svobodnější. Ty černé oči se mi dostávaly pod kůži, jako magnety lnuly ke každému mému pohybu. Potají jsem polkla a snažila se ignorovat vlastní žaludek, který se rozhodl, že si trochu zastepuje. Nevím proč, ale na Patchovi je něco špatně. Něco v nepořádku.

"Promiň, že jsem zavěsil," řekl a přiblížil se těsně ke mně. "Tady dole není dobrý signál."

Jo, jasně.

Kývnutím poslal ostatní pryč. Na chviličku zavládlo napjaté ticho, než se první z jeho spoluhráčů konečně pohnul, odkráčel a nezapomněl do mě vrazit. Ukročila jsem, abych neztratila rovnováhu a vzhlédla akorát včas, abych zachytila, jak mě zbylí dva muži při odchodu propichují ledovými pohledy.

Paráda. Jako bych za to mohla, že mě k Patchovi přesadili.

"Osmička?" kývla jsem na kulečník a nehledíc na prostředí jsem se snažila, aby můj hlas zněl co nejsebejistěji. V tomhle měl pravdu, herna vážně není místo pro mě. To ale neznamená, že se tu zhroutím.

"Kolik je v sázce?"

Úsměv se rozšířil. Tutově ze mě má srandu.

"Nehrajeme o peníze."

Odložil a jsem si kabelku na kraj stolu. "Škoda. Všechno, co mám, bych vsadila proti tobě." Našla jsem stránku s úlohou a dvěma popsanými řádky. "Položím ti pár rychlých otázek a mizím odsud."

"Kretén?" četl si Patch nahlas a opíral se o tágo. "Rakovina plic? To je věštba?"

Zamávala jsem papírem a rozvířila vzduch. "Předpokládám, že jsi zdejšímu ovzduší také dopomohl. Tak co, kolik doutníků za noc? Jeden? Dva?"

"Nekouřím," prohlásil upřímně, ale já mu nevěřila.

"Uhum." Položila jsem si list mezi osmičkovou a tmavě fialovou kouli. Napsala jsem "stoprocentně doutníky" a přitom loktem šťouchla do fialové koule.

"Kazíš hru," upozornil a pořád se smál.

Zachytila jsem jeho pohled a musela se také letmo pousmát.

"Doufám, že ne ve tvůj prospěch. Největší sen?" Na tuhle otázku jsem byla zvlášť hrdá, věděla jsem, že ho zaskočí. Vyžadovala totiž přemýšlení.

"Políbit tě."

"To nebylo vtipné," odsekla jsem, vděčná, že jsem se nezakoktala.

"Ne, ale začervenala ses."

Radši jsem se posadila na stůl a snažila se vypadat maximálně lhostejně. Zkřížila jsem nohy, abych mohla psát na koleni.

"Pracuješ?"

"Myju stoly v Borderline. Nejlepší mexická restaurace ve městě."

"Náboženství?"

Tahle ho sice nepřekvapila, ale ani nepotěšila. "Myslel jsem, že ses chtěla zeptat jen na pár otázek. Tahle je už čtvrtá."

"Náboženství?" opakovala jsem jemněji.

Patch si zamyšleně přejížděl dlaní po čelisti.

"Ne tak docela náboženství… sekta."

"Jsi členem sekty?" Pozdě jsem si uvědomila, že nebylo vhodné tak překvapeně vyjeknout.

"Momentálně potřebuju sehnat zdravou pannu coby oběť. Plánoval jsem, že si nejdřív získám její důvěru, ale pokud už jsi připravená a chceš hned…"

Úsměv mi dočista zamrznul. "Chceš na mě udělat dojem?"

"Zatím jsem to nezkusil."

Sklouzla jsem ze stolu a postavila se čelem k němu. Byl o hlavu vyšší.

"Vee mi řekla, že jsi starší. Kolikrát jsi proletěl z biologie? Jednou? Dvakrát?"

"Vee není má tisková mluvčí."

"Popíráš, že jsi propadl?"

"Jen ti říkám, že jsem loni nechodil do školy." Jeho oči se mi vysmívaly. To mě zatvrdilo.

"Takže jsi ulejvák?"

Patch pomalu odložil tágo na hrací plochu a prstem na mě kývl, ať jdu blíž. Ani to se mnou nehnulo.

"Tajemství?" Zase použil ten protivně sebevědomý tón. "Nikdy předtím jsem do školy nechodil. Další tajemství? Není to tam tak hrozné, jak jsem si myslel."

Lhal. Všichni chodili do školy. Jsou na to zákony. Lhal, aby se na mě mohl povyšovat.

"Myslíš si, že lžu," šklebil se.

"Nikdy jsi nechodil do školy, nikdy? Pokud je to pravda… pokud nekecáš, a já si myslím, že kecáš, kvůli čemu ses rozhodl s tím začít zrovna letos?"

"Kvůli tobě."

Projel mnou záchvěv strachu, ale přesně to Patch chtěl. Nehnula jsem ani brvou a tvářila se otráveně.

"A teď ten skutečný důvod."

Přiblížil se ještě o krok a naše těla náhle odděloval jen nepatřičně uzounký prostor.

"Tvoje oči, Noro. Tvoje ledové, šedé oči jsou pro mě překvapivě neodolatelné." Naklonil hlavu, aby mě prostudoval i z jiného úhlu. "A tvoje vražedně plné rty."

Ucukla jsem, zděšená ne jeho komentářem, ale částí vlastního já, které se to líbilo.

"To stačí. Jdu pryč."

Ale věděla jsem, že neříkám pravdu. Musím říct ještě něco. Hlavou mi zběsile vířily myšlenky a já se snažila vybrat nějakou, která by stála za vyslovení. Proč je tak uštěpačný a proč se chová, jako bych si to zasloužila?

"Zjevně toho o mně spoustu víš," vydala jsem ze sebe prohlášení roku. "Víc, než bys měl. A taky evidentně přesně víš, co říct, abych se cítila nepříjemně."

"Usnadňuješ mi to."

Probodl mě osten hněvu. "Přiznáváš, že to děláš schválně?"

"Co jako?"

"Že mě provokuješ."

"Zopakuj ještě to provokuješ. Líbí se mi tvoje pusa, když to říkáš."

"Skončili jsme. Věnuj se svému kulečníku." Sebrala jsem ze stolku tágo a podala mu ho. Nevzal si ho.

"Nesnáším, že s tebou musím sedět," štěkla jsem. "Nesnáším, že s tebou musím dělat úkoly. Nesnáším ten tvůj ironický úsměv!" Tiklo mi v čelisti, to se stává pokaždé, když lžu. Ani jsem netušila, že právě lžu. Hned bych si dala pár facek. "A tebe nesnáším taky!" dodala jsem co nejpřesvědčivěji a bodla mu tágo do hrudníku.

"A já jsem rád, že nás dal trenér dohromady," prohlásil Patch. Ve slově "trenér" jsem zaregistrovala lehkou ironii, ale na žádný skrytý význam jsem nepřišla. Aspoň si konečně vzal to tágo.

"Udělám všechno proto, aby nás rozsadil."

Patch to shledal natolik humorné, že dokonce v úsměvu ukázal zuby. Sklonil se ke mně, a než jsem stačila ustoupit, něco mi vymotal z vlasů.

"Papírek," vysvětlil a pustil ho na podlahu. Jak se stahoval zpátky, všimla jsem si, že má na zápěstí nějakou značku. Zprvu mi to přišlo jako tetování, ale na druhý pohled jsem poznala rezavě hnědé, mírně zvrásněné mateřské znaménko. Tvarem připomínalo rozprsknutou kapku barvy.

"Docela nešťastné místo pro znamínko," podotkla jsem. Měl je na stejném místě jako já svou jizvu, což mě znervóznilo.

Patch klidně zakryl zápěstí rukávem a tvářil se až nápadně lhostejně.

"Máš je radši na soukromějších místech?"

"Nemám je ráda nikde." Hm, bůhvíjak tohle vyznělo, zkusím to znovu. "Nechci vědět, kde všude je máš." Dobře, třetí pokus. "Tvoje znamínka mě nezajímají. Tečka."

"Další otázky?" zeptal se. "Komentáře?"

"Ne."

"Pak se uvidíme na biole."

Přemýšlela jsem, jestli mu nemám vpálit, že se neuvidíme už nikdy v životě, ale nerada bych brala svá slova zpět dvakrát v jednom dni.

Později v noci mě ze spánku vytrhlo hlasité prásknutí. Strnula jsem, tvář přitisknutou k polštáři, všechny smysly v pohotovostním režimu.

Máma odjížděla za prací přinejmenším jednou v měsíci, takže jsem zvyklá, že tu spávám sama, a už dávno si nepředstavuju skřípavé kroky ploužící se z chodby do mé ložnice. Nikdy jsem se tu necítila sama. Ale poté, co tátu zastřelili, když v Portlandu kupoval mámě dárek k narozeninám, pronikla mi do života přítomnost něčeho zvláštního. Jako by něco obíhalo kolem mého světa a zdálky mě pozorovalo. Nejdřív mě ten podivný přízrak děsil, ale nikdy se nestalo nic zlého a ostří strachu se otupilo. Napadlo mě, že je to vyšší záměr, že to tak má být. Možná mi tátova duše zůstala nablízku. Ta představa mě obvykle uklidňovala, ale dnes ne. Dnes mě mrazilo, jako by se mi po těle sypaly kostky ledu.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se po podlaze plouží nepřirozený stín. Trhla jsem hlavou k oknu, ale venku stříbřitě zářil měsíc a nic než jeho paprsky mi do pokoje stíny vrhat nemohlo. Nic tam nebylo. Přitiskla jsem se k polštáři a namlouvala si, že možná přes měsíc přeběhl mrak. Nebo nějaké smetí unášené větrem. Přesto jsem ležela pár minut napjatá jako struna a čekala, až se trochu uklidním.

Po chvíli jsem sebrala odvahu vylézt z postele a podívat se z okna, ale trávník pod oknem zůstával tichý a prázdný. Jediné zvuky vydávaly stromy vrzající vzadu za domem, a moje srdce, které se snažilo probít z hrudi.
 


Poll

Líbí se ti kniha?

Ano
Nevím
Ne

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement