Zavržený 3.Kapitola 2/2

28. september 2011 at 16:19 | Bárš
3.Kapitola 2/2



Okolo sedmé obloha nasákla inkoustovou modří a ochladilo se. Zapnula jsem si kabát. Vracely jsme se s Vee z kina, kde dávali Oběť. Psala jsem recenze pro školní eZine a všechny ostatní filmy, které se momentálně promítaly, jsem už viděla, takže jsme se rozhodly pro nejžhavější hororovou novinku.
"Tohle," vydechla Vee, "byl nejhrůznější film, co jsem kdy viděla. Na žádný horor už nepůjdeme. Nemůžu na to přestat myslet."
To mi vyhovovalo. Když vezmu v úvahu, že mi kdosi minulou noc brousil pod okny a přidám k tomu dnešní příšerný film o šmírácích, mám nárok být trochu vyplašená.
"Dovedeš si to představit?" řekla Vee. "Prožiješ celý život, aniž bys tušila, že jediný důvod, proč jsi ještě naživu, je, že tě potřebujou coby oběť?"
Obě jsme se otřásly.
"A co měl vůbec znamenat ten oltář?" otravovala dál, aniž si uvědomila, že bych se radši bavila o životním cyklu plísně než o tom filmu. "Proč ho záporák zapálil, než ji tam přivázal? Když jsem uslyšela, jak se jí škvaří maso…"
"No tak!" Skoro jsem zaječela. "Nech toho!"
"Ještě jsem chtěla říct, že kdyby mě nějaký kluk takhle políbil, asi bych se zabila. Ten hnus, co mu tekl z pusy, no fuj, hnus je slabé slovo. Doufám, že to byl make-up. Chci říct, tohle snad nikdo v puse nemá…"
"Recenzi pošlu do půlnoci," přerušila jsem ji.
"No jo. Dobře. Jedeme do knihovny?" Vee odemkla svůj fialový Dodge Neon z roku 1995. "Víš, že poslední dobou jsi šíleně nedůtklivá?"
Sesunula jsem se na sedadlo spolujezdce. "To ten film." To ten šmírák, co mi včera v noci zíral do okna.
"Nemluvím jen o dnešku. Všimla jsem si," řekla a zlomyslně našpulila rty, "že poslední dobou jsi nezvykle mrzutá, zvlášť po té minulé biole."
"To je jednoduché. Patch."
Vee zkontrolovala zpětné zrcátko. Nastavila ho tak, aby si viděla na zuby. Olízla je a vrhla na sebe cvičný úsměv.
"Musím říct, že mě ta jeho temnota přitahuje."
V žádném případě jsem nemínila přiznat, že v tom není sama. Patch mě přitahoval jako ještě nikdo. Působil jako magnet. Vedle něj jsem balancovala na hraně… Kdykoliv do mě mohl strčit, stačilo maličko a přepadla bych.
"Když tě tak poslouchám, chce se mi…" Zarazila jsem se a přemýšlela, co přesně se mi při vzpomínce na Patche chce. Nic pěkného.
"Pověz, že se ti taky líbí," dorážela Vee, "a slibuju, že ti ho přestanu připomínat."
Zapnula jsem rádio. Mohly jsme dělat milion lepších věcí než si kazit večer Patchem. To, že vedle něj musím sedět hodinu denně pět dní v týdnu, je mnohem víc, než považuju za snesitelné. Nehodlala jsem se jím zabývat i po večerech.
"No?" tlačila Vee.
"Možná by se mi líbil, jenže jsem vůči němu zaujatá, promiň."
"Jak to myslíš?"
"Chci říct, že nevím, jaký doopravdy je. Nechápu ho a vnější krása mě nepřesvědčí."
"Krása ne. Ale on je… nebezpečný. Sexy."
Obrátila jsem oči v sloup.
Vee zatroubila a přibrzdila, jak se před námi objevilo jiné auto.
"Co? Drsňáci nejsou tvůj typ?"
"Nemám žádný určitý typ," odpověděla jsem, "nejsem vyhraněná."
Vee se rozesmála. "Ty, zlato, jsi víc než vyhraněná - jsi omezená. Úzkoprsá. Křečovitá. Tvůj rozhled je zhruba stejně široký jako jeden z těch trenérových mikrobů. Ve škole snad není jediný kluk, který by se ti líbil."
"To není pravda," vyhrkla jsem. Ale v něčem se Vee nemýlila. Nikdy jsem se o nikoho nezajímala. Jsem kvůli tomu divná? "Není to kvůli klukům, ale kvůli… lásce. Nikdy jsem ji nepoznala."
"Láska s tím nemá co dělat," odvětila Vee. "Je to prostě zábava."
Pochybovačně jsem pozvedla obočí. "Líbat se s panem Neznám-tě a Nezáleží-mi-na-tobě je zábava?"
"Copak jsi v biole nedávala pozor? Jde přece o víc než o líbání."
"Aha," nasadila jsem chápavý tón. "Jenže genetický kapitál už je dost zdegenerovaný i bez mého přispění."
"Chceš vědět, kdo by byl vážně dobrý?"
"Dobrý?"
"Dobrý," potvrdila a mlsně se ucukla.
"Ani ne."
"Tvůj nový partner."
"Neříkej mu tak, partner je slovo, co má vyvolávat sympatie."
Vee se na parkovišti vmáčkla na místo co nejblíže vchodu do knihovny a vypnula motor.
"Představovala sis někdy, že ho políbíš? Napadlo tě někdy, když ses na něj dívala, že by bylo jednoduché se naklonit a spojit se s jeho rty?"
Vykulila jsem oči a do hlasu se mi prodralo zděšení. "Ty snad ano?"
Uculila se.
Radši si nepředstavuju, co by Patch udělal, kdyby ji slyšel. Skoro jsem ho neznala, ale jeho averze vůči Vee byla takřka hmatatelná.
"Není pro tebe dost dobrý," řekla jsem.
"Dávej pozor, takhle ho chci ještě víc," zavrněla.
V knihovně jsme si našly stůl v horním patře, blízko oddělení pro dospělé. Zapnula jsem si notebook a napsala: Oběť, dvě a půl hvězdy. Dvě a půl za lacinost. Ale třeba jsem se k filmu nezachovala spravedlivě, protože mi v hlavě vířila spousta jiných myšlenek.
Vee rozbalila sáček sušených jablek. "Dáš si?"
"Ne, díky."
Vykoukla zpoza batohu. "Když nechceš, sním je já. I když radost mi to vážně nedělá."
Vee držela tříbarevnou ovocnou dietu. Denní příděl činil tři červené plody, dva modré a hrst zelených.
Přiblížila si křížalu k očím a ze všech stran ji pečlivě zkoumala.
"Jaká barva?" ptala jsem se.
"Zelená jako zvratky staré Smithové, myslím."
Vtom se na našem stole uvelebila Marcie Millarová, jediná druhačka, co dělala roztleskávačku na univerzitě. Narezle plavé vlasy měla sčesané do copů a na obličeji půlku lahvičky make-upu. Množství jsem stoprocentně uhádla, protože jsem na její tváři nenašla jednu jedinou pihu. Vlastně jsem na Marcii neviděla žádné pihy už od sedmé třídy, v tom roce totiž objevila Mary Kay. Sukně jí končila necelý palec pod kalhotkami, pokud vůbec nějaké nosila.
"Čau, tlusťoško," mávla na Vee.
"Nazdar, stvůro," odpálila kamarádka.
"Máma shání modelky na tenhle víkend. Platí devět babek na hodinu. Nemáš náhodou zájem?"
Její matka řídila místní pobočku obchoďáku JCPenney a Marcie s ostatními roztleskávačkami předváděla o víkendech ve výloze obchodu bikiny.
"Nedaří se jí najít modelky spodního prádla nadměrných velikostí," pokračovala Marcie.
"Máš něco mezi zubama," upozornila ji Vee. "Mezi těma předníma. Asi zbytek projímadla, ne?"
Marcie si olízla zuby a sklouzla ze stolu. Když se nesla k východu, Vee si strčila prst do krku a předváděla na Marciina záda, že zvrací.
"Má štěstí, že jsme v knihovně," ucedila. "Má štěstí, že nám nezkřížila cestu v nějaké temné uličce. Poslední šance - dáš si křížalu?"
"Nedám."
Vee odběhla vyhodit sáček do koše a za pár minut se vrátila se zamilovaným románem. Posadila se vedle mě a prohlížela si obálku. "Jednoho dne i nás uchvátí obhroublí, polosvlečení kovbojové. Jaké myslíš, že to je, líbat popraskané, blátem pokryté rty?"
"Jako žrát hlínu. Špinavé," zamumlala jsem a věnovala se recenzi.
"Když už mluvíme o špíně," Vee podezřele přeskočil hlas do vyšší tóniny, "tamhle je náš muž."
Přestala jsem psát, vyhlédla zpoza notebooku a srdce mi poskočilo. Patch stál na protější straně místnosti u výdeje knih. Ucítil, že se dívám a otočil se. Naše oči se střetly na jedna… dva… tři a já ucukla jako první, ale líný úsměv jsem zaregistrovat stihla.
Srdce mi bilo jako splašené a já si v duchu nadávala, ať se sakra seberu. Nesmím tomu podlehnout. Ne kvůli Patchovi. Ne, pokud se dočista nezcvoknu.
"Jdeme," zahučela jsem na Vee. Zaklapla jsem počítač a schovala ho do brašny. Do batohu jsem strčila knihy a několik mi jich samozřejmě upadlo na podlahu.
"Počkej, snažím se přečíst, co to drží za knížku," zdržovala Vee. "Jak se stát správným šmírákem."
"Takovou knížku tu nemají." Tedy ne, že bych si tím byla úplně jistá.
"Ale jo, nebo to může být Jak být pekelně sexy a ani se moc nesnažit."
Zasyčela jsem.
"Uklidni se, neslyší nás. Mluví s knihovníkem, vrátil knížky a jde pryč."
Nenápadným mrknutím jsem si ověřila, že mluví pravdu, jenže pokud teď odejdeme, určitě ho potkáme u východu. A to bych s ním musela promluvit. Svezla jsem se zpátky na židli a začala pečlivě pátrat v kapsách po ničem, jen abych zabila čas, dokud nevypadne.
"Nezdá se ti divné, že je tu ve stejnou dobu jako my?" ptala se Vee.
"Tobě jo?"
"Řekla bych, že tě sleduje."
"Já bych řekla, že je to jen náhoda." Ve skutečnosti jsem si myslela něco jiného. Kdybych měla sestavit seznam deseti nejpravděpodobnějších míst, kde bych Patche večer hledala, veřejná knihovna by se do něj rozhodně neprobojovala. Knihovna by se nedostala ani do první stovky. Tak co tu pohledává?
Ta otázka mě znepokojovala, zvlášť po tom, co se stalo minulé noci. Vee jsem se o tom nezmínila. Doufala jsem, že v denním světle hrůza vybledne a nakonec celý incident vytěsním z mysli. Že to bude jen otázka času.
Vee dramaticky šeptala: "Patchi! Pronásleduješ Noru?"
Připlácla jsem jí dlaň na pusu a sežehla ji pohledem. "Ztichni! Myslím to vážně."
"Vsadím se, o co chceš, že po tobě jede," prskala Vee a odstrkovala mě. "A určitě to dělá už dlouho. Možná poslouchá něčí rozkazy. Měly bychom se vloupat do ředitelny a prolustrovat jeho složku."
"Nevloupáme se do ředitelny."
"Odlákám pozornost. V odlákávání pozornosti jsem skvělá. Nikdo tě nechytne. Budeme jako špionky!"
"Nejsme špionky."
"A znáš jeho příjmení?" vypálila Vee.
"Ne."
"Víš o něm aspoň něco?" naléhala.
"Ne. Ani nechci."
"Ále, no tak! Záhady přece zbožňuješ a on je vážně skvělá záhada."
"Nejlepší záhady obsahujou mrtvoly. Mrtvolu nemáme."
"Zatím!" vypískla. Já si z krabičky vyklepala dvě kapsle železa a naráz je slupla.
Brzdy Neonu zaskřípěly před Veeiným domem asi třicet minut po deváté. Vypnula motor a hodila mi klíčky.
"Neodvezeš mě domů?" Zbytečná otázka, protože odpověď jsem předem znala.
"Je mlha."
"Mlha…"
Vycenila zuby. "Pořád na něj myslíš, co? No tak, holka, já ti to nevyčítám. Osobně doufám, že se mi o něm bude zdát."
Uf
"A navíc, kolem vašeho domu je ta děsná mlha vždycky horší," pokračovala kamarádka. "Po setmění je to jako v hororu."
"Moc díky."
"Na mě to neházej. Řekni mámě, ať se přestěhuje blíž. Pověz jí o tom novém spolku, co si říká civilizace, mohly byste se připojit."
"Předpokládám, že tě mám zítra ráno vyzvednout."
"O půl osmé, připravím nám snídani."
"Ať je to něco dobrého."
"Buď na moji holčičku hodná," pohladila volant. "Ale zase ne moc, aby si neřekla, že je to u vás lepší než u nás."
Na cestě domů jsem povolila myšlenkám krátký výlet k Patchovi. Vee měla pravdu. Na jednu stranu byl dokonalá vábnička. Na druhou stranu mě neuvěřitelně děsil. Čím víc jsem o něm přemýšlela, tím víc jsem byla přesvědčená, že je na něm něco… špatně. Baví ho mě ztrapňovat, to není žádná objevná novinka. Jenže je rozdíl v tom, když mě otravuje ve škole a když mě leze znervózňovat dokonce až do knihovny. Než takovou námahu, to by si leckdo radši nechal zajít chuť… pokud by neměl opravdu dobrý důvod.
V půli cesty se z nacucaných mraků spustil prudký déšť a rozehnal mlhu plazící se nad silnicí.
Soustředila jsem se na cestu a volant a do toho hledala, jak se spouštějí stěrače. Pouliční světla tragicky poblikávala, možná se přižene silná bouře. Blízko oceánu se počasí rychle mění a prudká bouřka může způsobit i přívalové záplavy. Šlápla jsem na plyn.
Světla venku znovu zablikala. Za krkem mi přeběhlo mrazení a husí kůže, zježily se mi chloupky na rukou. Šestý smysl zběsile túroval na plné otáčky. Možná mě někdo sleduje? Ve zpětném zrcátku jsem cizí světla nezahlédla. Žádné auto za mnou nejelo. Jsem sama. To není o moc lepší. Raději jsem přidala.
Konečně jsem objevila ovládání stěračů, ale proti bijícímu dešti toho moc nesvedly. Přede mnou rudě zazářila stopka. Přibrzdila jsem, zkontrolovala, jestli můžu jet, a na křižovatce zabočila.
Náraz jsem slyšela dřív, než jsem si té černé postavy, co mi vběhla pod kola, vůbec všimla.
Zaječela jsem a dupla na brzdy. Postava bouchla do předního skla. Rozběhla se po něm prasklina. Automaticky jsem strhla volant napravo. Zadek Neonu prosvištěl po mokré silnici a strhl celé auto. Smyk. Postava se překulila přes kapotu, přepadla přes karoserii a zmizela mi z očí.
Bála jsem se nadechnout a volant mačkala tak silně, až mi zbělely klouby.
Zvedla jsem nohy z pedálů. Auto poskočilo a zastavilo.
A on se hrbil možná půl metru ode mě. Pozoroval mě. Nezdál se být… zraněný.
Celý v černém splýval s okolní temnotou, nedalo se říct, jak vypadá. Nerozeznala jsem jediný rys, až po chvilce mi došlo, že má na hlavě lyžařskou kuklu.
Pohnul se a zkrátil vzdálenost mezi námi. Přitiskl dlaň na okno na straně řidiče. Zírala jsem na něj a on na mě skrz svoji kuklu a v očích mu problesklo vražedné veselí.
Podruhé udeřil do skla, toho jediného, co nás dělilo. Roztřáslo se.
Nastartovala jsem. Otočit klíčkem, dupnout na plyn, pustit spojku, najednou to bylo příšerně složité. Motor zasténal, ale auto jen zachrchlalo a umřelo.
Startovala jsem znovu a znovu, ale motor jen kovově úpěl. Zachvátila mě hrůza. Dveře se prohnuly. Chce je… vyrvat?
Praštila jsem do přístrojové desky a prudce dupla. Pedály se hluboko probořily a motor zařval. Ukazatel otáček vyletěl až na červené pole.
A mě zasypalo sklo. Mužova pěst prošla oknem, popadla mě za rameno a stiskla paži. Zavřeštěla jsem. Pedály jsem přišlápla až k podlaze a pustila spojku. Neon bolestně zaskučel a vyrazil. Útočník mě stále držel. Visel mi na paži a pár sekund běžel vedle auta, než se konečně pustil.
Rychleji a rychleji jsem se hnala kupředu. Hrůza je dobrý motivátor. Ve zpětném zrcátku jsem se ujistila, že mě nepronásleduje, a pak ho otočila na druhou stranu. Musela jsem pevně stisknout rty, abych zadržela vzlyky, jež se ze mě draly.
 


Poll

Klikni

Klik

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement